Блог Андрея Лямзина

Střípky české mozaiky

16 июля 2018
Распечатать
В апреле 2016 г. увидели свет "Осколки чешской мозаики" - мои впечатления и ощущения о российско-чешском взаимодействии. Эта серия небольших очерков увидела свет на двух языках - русском и чешском. Думаю, тем, кто любит чешский язык и культуру, будет интересно прочитать эти рассказы в чешском переводе Радана Капуциана, который много лет проработал на Урале, в УрФУ, на нашем ДМО/ФМО и в других вузах города Екатеринбурга. Теперь он вернулся в Чехию, преподает там русский язык, продолжая делать так, чтобы мы лучше понимали друг друга.
* Úvod * Československo ve světě sovětského školáka * Brácha alkoholik * Kde domov můj? * Svatá církev katolická * Tmavý kozel * Nemilovaný Švejk * Památník ze žlutého vápence * Cyril a Metoděj * Adorace války ** Místo epilogu *
Střípky české mozaiky
Úvod
Proč ve mně české vzpomínky vyvolávají asociaci s mozaikou? Takové různobarevné kousky střípků s ostrými nepravidelnými hranami? Nejspíš proto, že různorodé útržky dojmů se nakonec přece jen skládají v originální obraz. Někdy jsou hladké, podobné korálkům růžence: až by se chtělo je vnímat bříšky prstů a počítat pro uklidnění. Někdy jsou ostré, celý den jakoby „škrábou“ a přitahují na sebe pozornost, zdá se mi, jako bych se o ně už někdy pořezal, a zůstávají sotva znatelné šrámy na dlaních mé duše.
Střípky taky proto, že příliš mnoho a často se něco rozbíjelo. Slavjanofilství, které kdysi sjednocovalo Čechy a Rusy, se rozsypalo po „První světové válce“ a „Říjnové revoluci“. Historie Československa se rozpadla na sovětské a před-sovětské kousíčky. Potom se rozpadlo i Československo.
Nyní, když se na nás hrnou úlomky blízko-východních států a některé části Ukrajiny, zdá se, že vřelé a blízké vztahy s Čechy se budou trhat, ba převrátí se v prach, asi jako pražský Golem.
Ale, když přemýšlím o mozaikovité struktuře mých českých vzpomínek, vzpomenu si ještě na jednu ikonu toho mozaikovitého obrazu. Česká dlažba. Pečlivě vystavěná, důmyslně naplánovaná, citlivě „obepíná“ kopec Petřín, vltavská nábřeží, strmé stěny Vyšehradu. Ve složitějších dobách je rozebírali na stavbu nových domů, v těžkých dobách jimi vyspravovali „Hladovou zeď“, v temnějších dobách je používali na stavbu barikád. Kdo ví, jak se rozvine život v současné mozaice českých ulic.
Mimochodem, mnohé z mých návštěv Čech jsem si zapamatoval. A když jsem se líp seznámil s Čechami, začal jsem si více všímat jejich účasti v mém životě a v historii mojí země. Jak se ukázalo, jsme dávní známí!
Československo ve světě sovětského školáka
Když si vzpomenu na moje dětství, mám na mysli ten stát, který už nenajdete na mapě. Sovětský svaz mého dětství byl mocný a klidný jak Tichý oceán. Malému obyvateli jeho hlubin nebylo nic známo o druhých oceánech a mořích, ale o ostrově zvaném Československo jsem něco tušil.
Se živými Čechy se sovětský školák prakticky nesetkával. Na Čechy hlavně vzpomínaly děti, které byly v létě na pionýrském táboře. Obvykle ve vypravování převládaly dva motivy – jak hrály s Čechy fotbal nebo jak se praly. Je třeba doplnit, že Čechy vnímaly zpravidla jako soupeře.
Tušili jsme, že kdysi, někdy v dobách „Občanské války“, byli nějací Bělo-Češi, kteří bojovali proti našim bolševikům, ale byli poraženi, jako Bělo-Poláci, Bělo-Číňani a další nepřátelé našeho velikého Sovětského svazu. Ale Čechy jsme nevnímali tak docela jako nepřítele, nakolik bylo známo, že v době Velké vlastenecké války bojovali proti fašistům po boku Rudé armády. Tehdy jim velel Ludvík Svoboda.
Po válce začali budovat socialismus jako my, vydavše se tou „správnou“ cestou společenského vývoje. Ale něco tak docela nefungovalo, objevila se ohniska kontrarevoluce a v roce 1968 vstoupila na území Československa sovětská vojska (vojska „Varšavské smlouvy“ – pozn. RK), aby opět zavedla pořádek. Avšak bylo zřejmé, že v Češích zůstal pocit křivdy, a proto byli známi jako vytrvalí, těžcí soupeři sovětských hokejistů. Některé ze záblesků tohoto soupeření se objevily v roce 1994, kdy se rozhořela válka v Čečně. Mezi sebou nazývali naši vojáci Čečence Čechy. Možná na základě podobného znění i pro zjednodušení a možná nejen proto.
Češi byli nejen protivníky, ale i přáteli. V době „perestrojky“, kterou já si pamatuju, byly v sovětských školách tzv. „Kluby mezinárodního přátelství“ (KID), v jejichž rámci si děti mohly dopisovat s vrstevníky ze socialistických států. Nejvíce mi na paměť vytane Československo a NDR. Osobně jsem si s nikým nedopisoval, z mých kamarádů taky nikdo. Vidno, že vztahy nebyly nejspíš až tak žhavé, připočtěme ještě to, že tehdy Sverdlovsk byl uzavřeným městem, možná, že se tehdy i starali o to s tou osvětou to moc nepřehánět …
Zato Československo bylo známé široko daleko různými viditelnými předměty materiální kultury. Zřejmě nejznámější značkou byly červené české tramvaje a tužky Koh-i-noor. Tyhle tramvaje daly světu vysokou laťku kvality, kterou, jak se mi zdá, dodnes naše fabriky, které vyrábějí tramvaje, nikdy nedosáhly.
Vzpomínám na to, když jsem v dětství, v Saratově, poprvé uviděl (a uslyšel) skřípající dveře-gilotinu tramvaje z Ust-Katavského závodu, tak jsem sebou trhnul a otřepal se. Nedaleko stojící stařenka se optala mojí mámy: „Copak že se hoch leknul, jistě jste z venkova?“ Nikoliv, já jsem nebyl z vesnice, ale z velikého průmyslového města, ze Sverdlovska, a tam naše české tramvaje otevíraly dveře nesrovnatelně jemněji, zkrátka jinak – jako harmoniku.
Obzvláště neobyčejně vypadala série tramvají s plastikovými sedačkami. Bylo celkem zábavné vnímat, jak šikovně ohýbají křivky našeho těla. Jest pravdou, že pro surovou uralskou zimu se ukázaly příliš studené. Postupně téměř vymizely a já jsem se s nimi (přesněji s ní) setkal až v roce 2007, v leteckém muzeu nedaleko Prahy. Tam se nacházel exponát nějakého amatérsky „samo domo“ postaveného letadla, s nímž prý nějací Češi přelétli železnou oponu. A právě sedadlo pilota v něm byla tahle plastiková sedačka z české tramvaje, která kdysi jezdila v našem městě, v tom, které „kovalo“ tuhle železnou oponu.
Známé byly i další československé, především technické značky. Z nich si můžeme připomenout dvě. Velmi rychlé a kdysi módní motocykly Jawa a silné nákladní automobily Tatra. Jawy se odlišovaly zvláštní elegancí, ba půvabem, netypickým pro výrobu sovětských motocyklů. Mezi výrostky byla rozšířena taková žertovná hláška, jistě pocházející od nějaké anekdoty: „Bacha, poldové na mašinách!“, což označovalo nečekané nebezpečí ze strany představitelů příslušníků bezpečnostních orgánů na smrtonosně létajících „pekelných strojích“.
„Tatrovky“ na sebe strhávaly pozornost především kvůli tomu, že měly naprosto neobvyklý systém zavěšení kol. Když takový náklaďák jel prázdný, tak se jeho kola tak nějak divně křivila dovnitř. Ale při plné korbě se kola zase narovnávala. Nad takovou konstrukcí nejen, že zůstával rozum stát, ale také v nás vyvolávala jakési disidentské pnutí, vzbuzujíce myšlenky o možnostech alternativ, dokonce i v něčem tak konzervativním jako podvozek náklaďáku! Tatra bývala tak rozšířena, že obyvatelé „Severu“ (oblasti dobývaní ropy a plynu v bývalém SSSR – pozn. RK) říkávali, že jejich města, stojící dnes na ropných polích budovali tři „T“: Traktor, Tatra a Tatar (bývalí obyvatelé těchto oblastí – pozn. RK).
Tužky Koh-i-noor (my jsme ještě tehdy nevěděli, že poslední část je třeba číst „nur“ a že je to diamant – poznámka autora … /dodnes to Češi čtou jako „nor“ – pozn. RK/) byly předmětem opravdového kšeftování s nedostatkovým zbožím. Žádané bývaly především těmi, kteří rýsují a malují. Nakolik moji rodiče byli inženýry, tak já si to moc dobře pamatuju. V 80. letech nebyly v SSSR ještě tak rozšířeny počítače. Většina lidí tak musela „bůh ví proč“ zrovna s nimi pracovat. Ale všechny projekty budov a strojů se nerýsovaly pomocí počítačových programů na obrazovce počítače, nýbrž se vytvářely s pomocí dýhovaného rýsovacího prkna, listu pauzáku a ostře ořezané „kohinorky“.
V mém malém dětském světě jsem nijak zvlášť nevnímal krásu českého porcelánu a křišťálu. Mnohem více jsem se zajímal o známky a knížky. Upřímně řečeno, československé známky mne vždycky dráždily svojí jednotvárnou asketickou stylistikou, připomínaly mi styl Goyovy grafiky. A já jsem chtěl něco výraznějšího, barevnějšího, objemnějšího.
České knihy jsem v podstatě v mojí knihovně vůbec neměl. Vlastně mimo jedné. Jmenovala se „Válečné lodě“ («Боевые корабли»). Koupil jsem ji někdy na začátku 90. let, když ještě u nás, na „Plotince“ (místo v centru Jekatěrinburgu – pozn. RK) fungoval obchod „Družba“, kde se prodávaly knihy ze socialistických států. Tehdy jsem dokonce uvažoval o tom, že se začnu učit cizí jazyky, neboť tehdy mne v sovětské všeobecně-vzdělávací škole důkladně očkovali nenávistí ke všemu německému. Zaujalo mne množství ilustrací a nákresů válečných lodí různých států světa. Zajímal jsem se o historii mořeplavby a rusky toho bývalo velmi málo. Tak jsem si knihu koupil aspoň kvůli obrázkům a ke svému údivu jsem zjistil, že mnohému z českého textu lze rozumět. V každém případě mne překvapilo, že češtině více rozumím než bulharštině.
Před pár dny, to bylo v létě 1989, jsem se totiž vrátil z mého prvního turistického výletu do zahraničí – z Bulharska. Tehdy, ač i oni píšou azbukou, jsem byl z bulharského jazyka doslova paf. Můj surrealistický dojem umocnil všudypřítomný nápis «Слава на КПСС». Vnímal jsem jej jako jakousi kacířskou versi našeho zažitého a lakonického «Слава КПСС» („Sláva KSSS“ – pozn. RK). Ale to už je jiná historie.
Brácha alkoholik
Oteplení ve vztazích s Čechy nastalo až někdy po roce 2000, když jeden ze zakladatelů našeho KVH (klub vojenské historie – pozn. RK) „Gornyj ščit“ Aleksandr Michajlovič Kručinin (mezi námi prostě Michalič) se začal zajímat o historii Československých legií na Rusi a o jejich roli v „Občanské válce v Rusku“. I my jsme se tak vydali do České republiky na rekonstrukci bitvy u Zborova (roku 1917).
Když jsem se připravoval na tuhle akci, rozhodl jsem se poprosit o pomoc svoji kolegyni, která tehdy pracovala se mnou na fakultě mezinárodních vztahů, Polinu Golovatinu. Odjakživa jsem ji znal jako člověka vzdělaného i zvídavého. O tom, že zná zdaleka nejeden z evropských jazyků, dneska pomlčím. Ona už tehdy několikrát pobývala v České republice, komunikovala s Čechy a představila mi tuto zemi jako nikdo jiný v mém okolí.
Z jejího popisu a odpovědí na moje naivní otázky jsem si zapamatoval myšlenky dvě, pozoruhodné svojí neočekávaností i aforičností. Na otázku: „Jak se mají, tam v Čechách?“, mi odpověděla: „V Čechách je všecko stejné jako v Rusku, jen trošku lepší!“ Maje na paměti složité vztahy mezi našimi národy, konkrétně s ohledem na rok 1968, jsem se jí zeptal, jak že se Češi snáší s Rusy. Na tohle mi Polina odpověděla takto: „Češi vnímají Rusy jako bráchu alkoholika. On je zkrátka takový, ale co naplat, Tvůj brácha!“
Kde domov můj
„Kde domov můj?“, tak se nazývá píseň, která se stala českou hymnou. Takové prostá a milá slova tohoto verše jsem začal chápat už po několika hodinách pobytu na české půdě. V létě roku 2007 jsme s partou kamarádů z našeho KVH přiletěli do Prahy. Když jsme si na letišti Ruzyně koupili „йизденки – jízdenky (časové!), jeli jsme obyčejným linkovým autobusem do města.
Už na první stanici jsem uslyšel ten neuvěřitelný hlas. Byl to hlas ženský, který hlásil zastávky. Hlas ženy – hlasatelky, který oznamoval přibližně takovou frázi: «Просим yкончeтэ виступ а наступ! Пршишти заставка - Градчанска» (Prosím, ukončete výstup a nástup! Příští zastávka – Hradčanská – pozn. RK).
Tento hluboký měkký ženský, všeobjímající hlas mne uklidňoval, ukolébával. Když jsem jej slyšel znova a znova, začal jsem chápat, že vše bude v pořádku, nic zlého se nám tady nemůže stát, jako bych se vracel domů po dlouhém putování.
O něco později jsem se pokusil najít nějaký ekvivalent k české hymně. Slavnostní a majestátní ruské hymny, se k tomu účelu stoprocentně nehodily. Mimovolně jsem si vzpomněl na dětskou říkanku, která se stala populární v Rusku především po premiéře filmu „Bratr 2“. Čestné autorství se připisuje hned několika autorům, ale nehledě na jakékoliv souvislosti, mám chuť Vám nabídnout tyhle prosté a teplé řádky jako takový volný překlad české hymny.
J. K. Tyl
«Kde domov můj?»
Kde domov můj? Kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká domov můj,
země česká domov můj!
Н. Курилов, М. Яснов, В. Орлов «Родное»
Я узнал, что у меня
Есть огромная семья:
И тропинка, и лесок,
В поле – каждый колосок,
Солнце, небо голубое –
Это все мое, родное!
Это Родина моя,
Всех люблю на свете я!
Svatá církev katolická!
Jistě, že si mnohý z Vás vzpomene na druhou novelu z Boccacciova Dekameronu. Je tam řeč o dvou přátelích, z nichž jeden, chtě se přesvědčit o přednostech křesťanství, rozhodl se vydat do Vatikánu, aby se upevnil ve víře.
Jeho druh, který mnoho slyšel o prostopášnostech a rozvratu v církevním hlavním městě, se ho snažil odradit od této cesty, aby nezničil křehká semena křesťanství v duši mladíkově. Ten nedal na žádné přemlouvání a pln odhodlání se vydal na svatou pouť.
Vrátil se ještě radostnější. Na otázky týkající se rozvratu a strastí cesty odpovídal, že mnohé viděl, i papežský stolec utopený v chlípnosti a hamižnosti, ale tím nikterak neutrpěla jeho pevná víra. I řekl svému příteli: „Nehledě na převeliké množství prohřešků kleriků se katolická církev a křesťanská víra neustále šíří, nacházejíc se v blyštivém lesku i nehynoucí slávě“. I pochopil ten starší z nich, že duch svatý, který tvoří její základ a oporu, ji činí opravdovější a svatější než cokoliv jiného.
Navázav na tuto novelu v trochu ironickém tónu, vzpomněl jsem si na jednu maličkost, která přesvědčivě dokazuje zázraky, které tvoří svatost katolické církve. V létě roku 2007, když jsme se ubytovali na Petříně, na strahovských kolejích, rozhodli jsme se jít na Pražský hrad přes Strahovský klášter. Přešli jsme Růžovou zahradu, minuli základnu NATO, což bylo pro nás zvláštností.
Když jsme odbočili na nádvoří kláštera, zašli jsme do chrámu, který byl z poloviny otevřený. Do hlavní chrámové lodě se tehdy nesmělo. Ale u vchodu ležely pohlednice s motivy chrámu i kláštera a viselo zde oznámení, že pohlednice jsou k mání, necháte-li zde pět korun na potřeby farnosti. A z místních nikde nikdo. Ďábelské síly mne ponoukaly vzít si pohlednici a nedat do kasičky nic. Ale já jsem odolal a zanechal tam příslušný obolus.
Na tomto místě je třeba podotknout, že jsem si pohlednici vzal s úmyslem ji domů poslat z nejbližší pošty. Mám takovou tradici, že z různých cest posílám pohlednice, na nichž stručně píšu, co jsem zažil. S přibývajícími lety člověk mnohé zapomene, a tak má aspoň šanci, bera do ruky pohlednici, vzpomenout si na minulost, usmát se či si povzdechnout.
A tak jsme sešli k Pražskému hradu. Nedaleko od chrámu svatého Víta jsem uviděl malou poštu a namířil si to tam, abych taky příliš nezdržoval už na mne povrčívající kamarády. Bylo zajímavé, že přímo u vchodu pošty se hrdě skvěla moderní motorka BMW. A na poště jsem taky zahlídnul jejího jezdce. Byl to vysoký urostlý mladý muž v černých kožených kalhotách a v bundě téže barvy s pěknými nášivkami, na zádech s nápisem „Hradní stráž“. Nejspíš to byl představitel české prezidentské ochranky. Jeho kolegové stojí jako čestná stráž u vchodů do prezidentského sídla. Ale úkolem a zadáním tohoto strážníka nejspíš bylo jezdit na velikém a krásném motocyklu, plníce povinnosti vládního kurýra.
Ale utekl jsem od tématu. Zdárně jsem odeslal pohlednici a … zázrak! Boží milostí obdařená pohlednice dorazila z Prahy do Jekatěrinburgu za pouhé čtyři dny!!! Tento nezvratný fakt možno potvrdit četnými výpověďmi svědků i poštovními razítky na samotné pohlednici. Běžná rychlost doručování zásilek z Evropy do Jekatěrinburgu bývá přibližně měsíc. To snad není zázrak?! A možná že ten „Hradní stráž“ byl prostě Andělem?
Tmavý kozel
O českém pivu jsem slyšel mnoho. Ale dlouhou dobu důkaz toho, že je opravdu dobré, byla pro mne jen abstrakce. Hned první den mého pobytu v Čechách se ale moje představa naplnila konkrétním obsahem. Procházeli jsme se někde na úpatí Petřína a vlastně náhodou jsme doputovali na Arbesovo náměstí, kde jsme objevili hospodu „U Filipa a Jakuba“.
A právě tam jsem poprvé ochutnal tmavé točené pivo „Velkopopovický kozel“. Po prvních locích jsem poznal, že to je zcela jiný druh nápoje, který se liší od té kalné žluté tekutiny, kterou u nás zpravidla nazývají pivem. Někdy tam u nich pivu říkají „tekutý chleba“ a tenhle popis nejvíce sedí k charakteristice „tmavého Kozla“. Úroveň mého otřesu těžko popsat slovy. Podle stupně emotivního šoku mi přichází na mysl snad jen slovo „rozčarování“, které jsem prožil v dětství.
Dobře, vraťme se do začátku 90. let, konkrétněji někam k přelomu roků 1991 a 1992. Jeden z mých oblíbených televizních pořadů byl program „Вѣды“ (český fonetický přepis: „vjedy“ – pozn. RK). Přesně tak, s písmenem „ѣ“ (jať) se psal jeho název. Dělalo ho studio, které získalo popularitu v dobách „perestrojky“ programem „Взгляд“ (čti: „vzgljat“, česky „pohled“ – pozn. RK), který se od ostatních odlišoval svým progresivním demokratickým pohledem. A v předvečer Nového roku a Vánoc v programu „Вѣды“ byl poprvé k vidění díl, věnovaný historii novoročních svátků v Rusku.
Přímo v ten večer, mne, historika-studenta prvního ročníku, zaujala otázka původu tradice stavění „stromečku“ na Nový rok. Když jsem prohrabal naši bohatou domácí knihovnu, kterou jsme převážně sbírali ještě v sovětských dobách, jsem zjistil leda to, že car Petr přikázal zdobit jedlovými větvičkami dveře, vrata … a vše v takovém duchu.
V pořadu „Вѣды“ jsem ke svému údivu uslyšel, že „stromeček“ patří mezi křesťanské tradice. Stavěli ho na Vánoce a zdobili „Jeruzalémskou hvězdou“, jež zvěstovala narození Spasitelovo. Taky z počátku nebyla červená a pěticípá jako u nás doma. Já, ve své naivitě, jsem si myslel, že je taková, protože hvězdy nad Kremlem jsou taky takové a sám „stromeček“ představuje jednu takovou kremelskou věž. Otřáslo se mnou, jak mazaně ve všech knížkách a článcích sovětští autoři obcházeli otázku vánočního stromečku! Tak nějak mazaně, jakoby vůbec neexistovala.
Těžko popsat, jakou jsem cítil křivdu, že mne nějací lidé dlouho obelhávali, zákeřně mi tak zkazili nejkrásnější dětský svátek! A najednou s pivem to samé!
Nemilovaný Švejk
Ke knize o osudech dobrého vojáka Švejka, kterou kdysi dávno napsal Jaroslav Hašek, mám složitý vztah. Knížka je u nás v Rusku velmi populární, obzvláště pak v prostředí klubů vojenské historie (KVH) a jejich příznivců. Sám jsem něco tušil o této knize od mládí, dokonce jsem se ji pokoušel i číst, ale pochopil jsem záhy, že její svérázný humor mi blízký není. Někteří starší kamarádi mi říkají, že jsem příliš krátce sloužil v armádě, tak asi proto. Nejspíš s nimi budu nucen souhlasit.
Účast na jedněch měsíčních vojenských manévrech mi dostatečně stačila k tomu, abych pochopil, že armáda je svérázný to svět, ve kterém zákony logiky neplatí. Nebo přesněji, fungují, ale přetaveny, a to zcela osobitým způsobem. Touto absurdní logikou je i prosycena kniha o dobrém vojáku Švejkovi. Proto nejspíš bude oblíbena těmi spoluobčany, kteří v plné míře okusili svět vojenské absurdity sovětské, ruské či jakékoliv jiné armády.
V Čechách je tato knížka taky populární, ale poklábosiv s českými milovníky vojenské historie, jsem zjistil jednu podivuhodnou věc. Sám Josef Švejk není natolik populární, jak by se dalo předpokládat. Jeho jméno a rozličné památníky jsou dnes využívány především jako turistická lákadla. Ale zajímavé je to, že v České republice není žádný KVH, který by se zabýval rekonstrukcí přímo toho pluku, kde Švejk sloužil. Bývá to vysvětlováno tím, že pacifistický a lhostejný obraz, stvořený Haškem, neodpovídá hrdinským představám Čechů o svých hrdinech. Uráží je, že podle Švejka, nejznámějšího českého vojáčka, sousední národy hodnotí bojové a morální kvality Čechů, dříve i Čechoslováků.
Opravdu, Češi a Slováci skutečně statečně bojovali na italské frontě, úspěchy zaznamenali v Rusku i na mnohých jiných frontách a bojištích. A právě tyto hrdinské činy, dle jejich názoru, jsou hodny opěvování a zvěčňování.
Památník ze žlutého vápence
V dalekém sibiřském městě Krasnojarsk se mi podařilo zahlédnout jeden z unikátních památníků, který tam zůstal z dob Československých legií. Ale skutečnosti, že jsem něco takového viděl, se dá těžko věřit. Jenže, to že jsem v tomto zvláštním městě osobně pobýval, mne utvrzuje v tom, že na Sibiři je možné ledacos.
V roce 2006 jsme se my, tj. několik členů našeho KVH, vydali do Krasnojarsku na místní vojensko-historický festival. Ledacos nás tam zaujalo, ale největší dojem na nás, jekatěrinburské cestovatele, udělala návštěva Trojického hřbitova, kde se zachovalo něco zcela překvapivého.
Začněme od toho, že samotný hřbitov se nachází na vysokém kopci, prakticky nad městem. Dokonce, dle slov odborníků, i kdyby se protrhla hráz Krasnojarské vodní elektrárny (nedej, Bože!), kdyby bylo celé město zničeno, Trojický hřbitov bude trvale zachovávat pokoj svých věčných nájemníků. A že pohřbeni tu jsou lidé pozoruhodní.
Na tomto hřbitově od roku 2000 stojí bílý kříž, připomínající památku Nikolaje Petroviče Rjezanova, významného ruského cestovatele, který se stal prototypem hlavního hrdiny v rockové opeře „Junona a Avos“. Zemřel v březnu roku 1807 v Krasnojarsku, během cesty do Petěrburgu, kde hodlal požádat o svolení oženit se s dcerou španělského gubernátora San-Franciska, s Concepcií de Arguello. Pohřben byl na hřbitově chrámu Vzkříšení Páně, který byl ve 30. letech XX. století zbourán pro potřeby místního Aeroklubu. V 50. letech začala nová přestavba a jeho prach byl symbolicky přenesen na Trojický hřbitov. I tento hrob byl také později zničen.
Již v roce 2000 byla vzpomínka na něho opět vzkříšena, byl vytvořen sugestivní kamenný kříž díky iniciativě a osobnímu nasazení regionalistky Olgy Pavlovny Arzhanych (Аržanych). Nám se taky podařilo se setkat s touto velmi svéráznou dámou. Pro ilustraci je možno říct, že žije přímo na hřbitově ve speciální stavební buňce. Jak nejblíž k historii, kterou se zabývá, jen možno.
Právě od setkání s ní začalo naše hledání památníku Československých legií. Mimochodem o jeho existenci nám řekl už kdysi v Jekatěrinburgu náš kolega A. M. Kručinin a požádal nás, abychom se ho pokusili najít. Jak zde mohl po desetiletí stát, v době sovětské vlády, mi rozum nebere. Pravděpodobně to bude ojedinělý příklad monumentu, který ač postaven antibolševickými silami, se zachovale i přes veškerý ideologický nátlak.
Místní příznivci vojenské historie, aby nám usnadnili hledání, doporučili obrátit se hned s prosbou o radu k Olze Pavlovně ve zmiňované stavební buňce. Tu jsme uviděli záhy, nedaleko od vchodu, hned u plotu hřbitova. Tento surrealistický pohled na mne udělal silný dojem a dával mi naději, že před námi bude ještě mnoho zajímavého.
Zaklepali jsme, otevřely se dveře a v otevřených veřejích se objevila Olga Pavlovna. Pravda, dotaz, jestli zná památník českých legionářů, přijala tak nějak bez nadšení. Těžko říct, z jakého důvodu. Možná, že tím byl vinen jeden kluk z Kurska, který s námi přišel v bělogvardějské uniformě a ještě k tomu bezostyšně kouřil při rozhovoru s dámou, navíc na hřbitově. Regionalistka pravila, že nesympatizuje s československými legionáři, protože se v době „Občanské války“ projevili notně záporně. Prý vyhazovali z ešalonů raněné jen kvůli tomu, aby se bez problémů dostali na východ. Řekla nám, že ví, kde se nachází památník, ale pomáhat nám nebude a zavřela dveře.
Museli jsme tak prohledávat hřbitov sami. I námi hledaný objekt byl téměř ztracen mezi náhrobky obyvatel města působivých rozměrů. Monument ze žlutého pískovce, tak tradičního pro Čechy. Jeho tvar se vcelku zachoval, je dobře čitelný i nápis navrchu, byť hlava orla dávno zmizela. Sklonili jsme hlavy, dumajíce o osudech dobrovolných i nedobrovolných obětí „Občanské války“ i o velkorysosti ruských lidí, jejichž ruka se nezvedla, aby zničila tento památník cizího žalu.
Možná, že byl taky problém v tom, že kostnatá ruka ideologie tak daleko od hlavního města neměla tak mnoho síly. Bylo to v té době (až do roku 2008), kdy na Michajlovském hřbitově v Jekatěrinburgu, na kterém je pohřbeno více jak tři sta Čechů, nebyl ani náhrobní kámen či jakákoliv pamětní tabule. A mimochodem, je to největší pohřebiště Čechů za hranicemi České republiky.
Na Trojickém hřbitově jsme též objevili záhadný žulový památník připomínající pyramidu, který je na plánu tohoto hřbitova označen jako „Památník spojencům 1914 – 1916 “.
Na čtyřech stranách obelisku jsou uvedeny nápisy v německém, francouzském, polském jazyku a v ivritu. Vypadal úplně zlověstně. V obležení krákajících vran, se až zdálo, jestli přečteme nápisy ve všech čtyřech nesrozumitelných jazycích nahlas, pukne země a objeví se nevídané …
Opouštěli jsme hřbitov v povznesené náladě, byť s mnoha nejasnostmi i hádankami v hlavě. Nakonec se nám podařilo přeložit i německý nápis, z kterého bylo zřejmé, že se jedná o památník „německým, maďarským a tureckým důstojníkům, přátelům ve válce 1914 – 1916“. Takže se vyjasnilo, že v době „Veliké války“ se na území Krasnojarsku nacházel poměrně velký zajatecký tábor. Ty, kteří zemřeli na následky zranění a nemocí, pohřbívali sem, proto pro Turky arabsky, pro Židy, kterých bylo nemálo v rakousko-uherské armádě, ivritem. Očividně, velení tábora umožnilo zajatcům vybrat mezi sebou peníze na památník svým zemřelým druhům.
Tak v daleké sibiřské zemi našli místo posledního odpočinku vojáci čtyř imperií, které odešly, jako jejich bojovníci, do jiného světa, v očekávání „Posledního soudu“.
Cyril a Metoděj
V době mé první návštěvy Prahy jsme se s přáteli z KVH vydali na prohlídku Vyšehradu. Bylo už k večeru, když jsme se vraceli zpátky do centra města a scházeli na nábřeží Vltavy. Pomalu nám docházeli síly, proto jsme se rozhodli zajít do kavárny při cestě, na jejíž název už si nevzpomenu. Zato jsem si zapamatoval, že se nacházela téměř naproti pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje. Vchází se do něj po vysokém schodišti, které jsme mohli sledovat přímo z okna kavárny.
V podniku bylo ticho, útulně, tak nějak podomácku. Obsluhovala nás dvojice lidí ve středním věku, od pohledu připomínající nejspíš majitele podniku. Možná to byla jejich rodinná firma. V kavárně bylo poloprázdno. Asi z těch důvodů, že místo se nachází trochu z ruky od vyhlášených turistických tras.
Jen u jednoho stolku sedělo několik starších dam. Nikam nespěchaly a spokojeně klábosily. Měl jsem dojem, že jsem se ocitl v nějakém takovém malém tichém českém světě, který se leta nemění. Zdálo se mi, že tohle pohostinné zařízení zde bylo vždycky a vždy zde besedovaly nějaké starší místní dámy. I za Husáka, i za Beneše, i za Heydricha …
Vzpomínka na Heydricha mne vrátila k chrámu Cyrila a Metoděje. Dokonce jsem i vyšel na chodník, abych si pozorněji prohlédl tento kostel, ověřil si svůj dojem. Však jsem už od dřívějška věděl, že právě zde se odehrálo poslední dějství dramatu s názvem „Operace Antropoid“. Konkrétně v kryptě tohoto kostela se ukrývali čeští parašutisté-výsadkáři, kteří v květnu roku 1942 spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, který brzy poté zemřel na následky zranění.
Německá kontrarozvědka záhy zjistila, kde se nacházejí čeští vlastenci, a chrám byl 18. června roku 1942 obklíčen, začala divoká přestřelka. Obléhání kostela trvalo několik hodin. Všichni čeští parašutisté byli pobiti nebo se zastřelili, aby nepadli do zajetí. Jak se nyní na jedné pamětních tabulí píše: „Toť vše, co musíte dnes znát o osudu výsadkářů.“
A okolo si jde obyčejný každodenní život. Lidé se nadále procházejí, sedí v kavárnách, diskutují o všedních věcech. Tak takový dojem o paralelnosti probíhajícího dění mne neopouštěl celý ten den. A ještě osud toho výsadku … Zkrátka vyplnit rozkaz a zemřít.
Adorace války
V srpnu roku 2014, v době stoletého výročí začátku „První světové války“, jsme se s kolegy z KVH vydali na Slovensko na místa, kde bojovali vojáci našeho klubového Orovajského pluku. V obyčejné slovenské rusínské vesnici Osadné se mi podařilo uvidět v podstatě reálný a fyzicky zhmotněný obraz adorace války. Byla to kostnice, která byla zaplněna ostatky ruských vojáků z doby „První světové války“.
Dobří místní, Rusíni a Slováci sebrali tyhle kosti z rozličných pohřebišť ve 30. letech XX. století. Práce to nebyla lehká, zdaleka ne všechna těla byla tehdy plně zetlelá. Byla vykopána šachta v hloubce od osmi do jedenácti metrů, s půdorysem čtyři krát jeden a půl metru, do které byly uloženy ostatky více jak tisíce ruských a rakousko-uherských vojáků. Austrijáků zde není mnoho, většina z nich byla pohřbena ve dvou podobných šachtách na blízkém vesnickém hřbitůvku.
Zde se nachází především příslušníci 48. a 49. pěšího pluku různých divizí ruské carské armády, která byla na těchto místech poražena v době bojů roku 1915, mezi nimi i naši – „orovajci“. Konkrétně „Orovajský pluk“ zde utrpěl značné ztráty, ale přibližně čtvrtina z dvou tisíc se ale dokázalo probít z obklíčení a zachránit tak čestně prapor pluku. V těchto místech také padl do zajetí významný ruský generál Lavr Georgijevič Kornilov, který velel 48. divizi.
Památné události také probíhaly v oblasti Dukelského průsmyku (Дуклинского перевала) v Karpatech na hranici současného Slovenska a Polska. Přijeli jsme do polského městečka Dukla a nedaleko od něj, ve vesnici Ivla (Ивла) jsme na stromě umístili památnou tabuli upomínající tyto boje.
Zajímavé bylo, že místní Poláci se nikterak nevzrušovali, natožpak, aby protestovali proti našemu počínání. Ba naopak. Půjčili nám šroubovák a dlouhý nebozez, abychom mohli tabulku připevnit. Rozvinuli jsme prapor „Orovajského pluku“, jednotky, která se formovala v průběhu „První světové války“ v Jekatěrinburgu, a vyfotografovali jsme se na památku.
Za dalších třicet let po „První světové válce“ se naše armáda opět objevila v Karpatech, na Dukle. Po těch bojích, během nichž se sovětská armáda probíjela na pomoc „Slovenskému národnímu povstání“, také zůstala tragická památná místa. Ano, i ztráty tehdy utrpěla naše armáda dvakrát až třikrát větší než německá. Na památku lítých bojů zůstalo „Údolí smrti“ (Долина смерти), na kterém, trochu v duchu německého romantismu, je malebně i smutně rozestaveno čtyřicet devět sovětských tanků. Jakoby přímo „zamrzly“ v různých, kolikrát podivných pozicích, jak to často bývá u zabitých. Říká se, že říčka, která dodnes tudy protéká, se tehdy, v roce 1944, zbarvila do rudé barvy krve.
Když jsme se vrátili přes Dukelský průsmyk zpět na Slovensko, tak jsme za pár hodin dorazili ke kostelu „Nanebevstoupení Páně“ (Вознесения Господина) v Osadném. Zde nás vlídně přivítal převor tohoto chrámu Peter Soroka, který se postaral o to, aby se na ruské vojáky nezapomnělo. Opět jsme rozvinuli prapor našeho pluku, abychom uctili památku padlých v „První světové válce“.
Už za týden po tomhle výletu jsem pobýval v Berlíně a opět jsem si vzpomněl na tuhle šachtu. Bylo to, když jsem se náhodou ocitnul v parku Treptow a uviděl památník věnovaný „Bojovníku-osvoboditeli“ dle projektu E. V. Vučetina. Na informační tabuli jsem se dočetl, že socha vojáka je vysoká jedenáct metrů, tj. přesně tolik, kolik metrů je hluboká šachta v Osadném. A představil jsem si „Bojovníka-osvoboditele“ sestaveného ze samých vybělených lidských kostí.
Prosinec 2015 – leden 2015,
Jekatěrinburg, RF
Místo epilogu
Věčnou slávu padlým hrdinům …
Každého z nich bychom si měli vážit.
Rus, Maďar, Slovák nebo Čech …
Boží milost na ně sestupuje všechny!
Všichni bránili frontu ze své strany …
Všichni byli zataženi do té zlé války!
Bůh jim odpusť! Ať už čímkoliv vinni
Všichni jsou bratři, prostě vojáci …
cheh_1.png
Поделиться статьей

Прошедший опрос

  1. Какие угрозы для окружающей среды, на ваш взгляд, являются наиболее важными для России сегодня? Отметьте не более трех пунктов
    Увеличение количества мусора  
     228 (66.67%)
    Вырубка лесов  
     214 (62.57%)
    Загрязнение воды  
     186 (54.39%)
    Загрязнение воздуха  
     153 (44.74%)
    Проблема захоронения ядерных отходов  
     106 (30.99%)
    Истощение полезных ископаемых  
     90 (26.32%)
    Глобальное потепление  
     83 (24.27%)
    Сокращение биоразнообразия  
     77 (22.51%)
    Звуковое загрязнение  
     25 (7.31%)
Бизнесу
Исследователям
Учащимся